V záři zlata a perel
Danar, místo, kam se tak rádi vracíme, nás opět přivítal, abychom se tentokrát naučili trpělivosti a jemnosti potřebné k pečlivé práci zlatníků. Páteční večer začal jak jinak, než radou lidu danarského, kde nás náš všeumějící král Dilagar, nechť ho draci věčně chrání, obeznámil s programem následujících dvou dní strávených na hradě Šelmberk. Čekala nás výroba nákončí, přezek a ozdob pásků a dámy si mohly vyrobit šperky z perel a drahých kamenů. Král s královnou, nechť je draci věčně chrání, nám ukázali, jaké máme možnosti při naší další tvorbě, a pan Erien nám vyplatil drobný obnos za naše úspěchy ve školním vzdělávání. Největší kuriozitou bylo nejspíše vysvědčení pana Gannela, ale to tu raději nebudeme dále podrobně popisovati. Poté jsme se, již značně unaveni, odebrali na svá lože. V naší komnatě však bylo tak důkladně zatopeno, že jsme po chvíli byli všichni zpoceni jako krysy v podhradí. Abychom alespoň trochu ochladili k dýchání nevhodný vzduch, otevřeli jsme dveře naší komnaty a pak už nám nic nebránilo v klidném spánku.
Časně ráno nás probudilo zvučné, ale poněkud falešné troubení rohu pana Hirotara. Po rozcvičce na čerstvém vzduchu, který osvěžil naši mysl a připravil nás na celodenní práci ve zlatnické dílně, jsme se vypravili na ranní hody do hlavního sálu. Poté, co jsme zaplnili své hladové žaludky, zbývalo už jen pustit se do díla.
Zatímco pánové se již pilně věnovali náčrtkům budoucího zdobení jejich zatím obyčejných opasků, dámy musely ještě vyčkat příchodu paní Simony, pod jejímž vedením se měly naučit výrobě krásných a honosných náušnic a poté ještě zdobnějších, ale také složitějších a časově náročnějších náhrdelníků. Když paní Simona dorazila a otevřela své truhlice s potřebným vybavením, téměř nás oslepila oslnivá záře zlata, stříbra, perel a drahokamů. V této dílně jsme prokázali velikou zručnost, a tak hned jak byly první náušnice u každé z dam hotovy, už nám doslova rostly pod rukama naše nové náhrdelníky. Nebylo to vůbec tak složité, jak se na první pohled zdálo. Stačilo pouze uchopit konec drátku, na kterém byly navlečeny perly a drahokamy podle vlastní volby, kleštičkami tento konec skočit do malého očka – a jeden dílek byl hotov. Z mnoha takových malých dílků se jako stavebnice skládaly téměř umělecká díla.
Konečně jsme se dočkali vytouženého poledního hodování. Paní Raganella nám připravila velice chutné a vydatné rizoto, jež nás posilnilo a velice nám chutnalo. Kritizovali ho pouze pan Gerin a pan Dargon, protože nikde v dosahu nebyla jejich oblíbená omáčka z rajčatových bobulí. Jelikož nás oběd zmohl téměř ještě víc než vlastní zlatnické dílo, odebrali jsme se na chvíli do svých komnat, aby si naše namáhané prsty i mysl mohly odpočinout. Ale jelikož nikdo z lidu danarského není lenivý pecivál, brzy se z hlavního sálu proměněného na zlatnickou dílnu opět ozývalo bouchání kladívka a cvakání kleštiček. Naše snaha byla přerušena až zavoláním pana Trivala, jehož mistrovské rady nám měly pomoci k lepšímu výsledku v pravidelné lukostřelbě. Zde nás také navštívili písaři z denního tisku, aby zpravili svět o naší zručnosti a dovednosti ve středověkých řemeslech. Po krátké rozprávce s králem Dilagarem, nechť ho draci věčně chrání, a po pořízení několika dokumentujících fotografií zdi hradu opět opustili a vrátili se ke svým rutinním povinnostem.
Když odbila šestá hodina, byli jsme svoláni k dalšímu vynikajícímu hodokvasu, tentokrát skvělé sekané s vlastnoručně loupanými bramborovými hlízami. A aby se z nás nestali tlustí sloni, viďte, pane Gerine, dohodli jsme se s panem králem, nechť ho draci věčně chrání, že půjdeme protáhnout svá těla pod září luny a krásou noční oblohy. Po několika nepříliš úspěšných pokusech o hru “Stráže“ jsme radši zvolili o něco atraktivnější hru s názvem “Bludičky“. Těmi byli zvoleni pánové Hirotar, Gannel a Dargon. Po necelých pětačtyřiceti minutách od začátku hry a rozprchnutí bludiček a následovně také těch, kdo měli za úkol je chytit, jsme se již začínali o naše spoluobčany ztracené v lese, a tak jsme raději všechny svolali troubením rohu zpět na Danaros.
Bohužel se tato aktivita neobešla bez úrazů. Pan Hirotar ztropil veliké pozdvižení, přestože měl pouze sedřenou kůži na palci u nohy. Mnohem hůře však dopadl pan Kuba, který Danaros opustil se zlomenou klíční kostí. Jelikož jsme už byli opravdu vyčerpáni, odebrali jsme se do pánské komnaty, kde nám soudružka učitelka Bára předčítala z velice zajímavé a poučné literatury – knihy zvané “Pohádky ovčí babičky“. Největšího úspěchu se dočkala pohádka Beránek a strašidla, ve které neohrožený hrdina beránek lstí přemohl početnou skupinu vlků převlečených za strašidla a zachránil tak nebohou malou ovečku zakletou na strašlivě strašidelném hradě. Po chvíli nás opět začala zmáhat únava, načež ale vždy čilá paní Toltýna přišla s novým nápadem – mincí pravdy. Nebudeme zde snad raději rozepisovat témata, které jsme tam probírali, ale přesto doufáme, že se náš známý, milý a právě dopečený jablečný koláč má dobře.
Ale to už byl opravdu (jak nám pan král, nechť ho draci věčně chrání, nejednou připomněl) čas ulehnout k vydatnému spánku ve svých (ano, svých) komnatách. Příštího jitra byl úkolem vésti rozcvičku pověřen pan Gerin, takže si jistě dovedete představit, jak asi vypadala. Po lahodné snídani se nás většina pustila do práce. Nyní už jsme byli zběhlými a svého řemesla znalými zlatníky, a tak nám v rukou vznikala ještě mnohem zdobnější a propracovanější díla. Pánové, jejichž opasky již byly dohotoveny, se směle pustili do výroby šperků. Dnes se také opět projevil temperament pana Zajdy, když se dostal do sporu s panem Digrenem, a prohlásil: „Digrene, běž pryč a už mě neštvi!“ Pan Digren byl natolik zaskočen, že s vyděšeným výrazem ve tváři opustil sál. Na řadu přišlo dokončování našich výtvorů a závěrečný úklid hlavního sálu.
K obědu bylo prozměnu rizoto, ale nejen to – na výběr byly také těstoviny, a k dispozici byla také ona rajčatová omáčka, která pánům Dargonovi a Gerinovi tolik chyběla.
Jak je všeobecně známo, náš král, nechť ho draci věčně chrání, umí vše, a tak nám jako vsuvku ukázal také postup odlévání z kovu. Odlil jako ukázku přenádhernou lví hlavu. Pak začal hodnotit naši práci za uplynulý víkend. Pan Gerin přílišnou snahu neprojevil, jelikož za celé dva dny stihl vyrobit pouze jednu jedinou přezku, narozdíl od pana Zajdy a pana Marka, kteří kromě kompletního zdobení pásku stihli také vyhotovit několik párů náušnic, v případě pana Zajdy pro své velice početné příbuzenstvo. Poté co jsme sbalili svá cestovní zavazadla a poklidili komnaty, čekala nás velmi namáhavá práce. Tou bylo pokrývání nové střechy kovárny.
Pan Trival rozdal všem pracovní rukavice, ale na chudáka pana Hanse zbyly bohužel jen dvě pravé. Vytvořili jsme jakéhosi hada, který vedl od hájovny, kde byly složené tašky, až na střechu kovárny. Tašky jsme si podávali zpočátku po jedné, pak po dvou, po třech... Při počtu čtyř tašek už mnozí mleli z posledního, a tak se počet začal opět snižovat. Nakonec se ustálil přiblžně na dvou taškách. Pan král, nechť ho draci věčně chrání, se rozhodl tuto jednotvárnou práci trochu oživit, a tak to nejprve zkusil se zpěvem, což se po tom, co si pánové pokrývající střechu upravili text tak, že se panu králi, nechť ho draci věčně chrání, moc nezamlouval, nejevilo jako příliš dobrý nápad. A tak přišla na řadu poněkud hlasitá tichá pošta. Ta ale také příliš neuspěla, jelikož se nedostala dál, než do poloviny řetězu, proto jsme práci dokončili v tichosti. Odměnou nám bylo těžce vydřených pět denárů, ale také radost z poloviny nové střechy.
A už zbývalo jen poslední: výuka šermu. Stálí obyvatelé Danaru opět ukázali, že vědí, o čem je řeč, ale jelikož zde bylo mnoho nových tváří, které se s šermem doposud nesetkaly, vznikly dvě nové skupiny začátečníků. Jednu z nich vedla královna Daren, nechť ji draci věčně chrání, a druhou také zdatný šermíř pan Trival. Bohužel se již začali sjíždět naši rodiče, a tak nastal čas se rozloučit a vrátit se z krásné středověké doby do všední reality.