Vzpomínka na dětský letní tábor v Dragonii
Den odjezdu se nezadržitelně blížil a já jsem nemohla už týden před tím dospat, zvědava, co se bude dít a co budeme dělat. Sice jsem z vyprávění danarů a poutníků, kteří už někdy na táboře byli věděla, jaké byli předchozí roky, má bujná fantazie si představovala možné i nemožné a často se mi o mých představách zdálo i v mých snech.
Ale co takový Gilgameš,je i on sám nadčasový? Samozřejmě ano,protože právě on je hrdinou celého příběhu, ale je dobré si uvědomit, že jméno mohl mít jakékoli. Tento hrdina je nadčasový ne pro svoje oblečení, pro svoje vyjadřovací způsoby a ne pro svoji výjimečnost, ale podle mého proto, o jaké činy se zasloužil a hlKonečně byl den odjezdu, 18. 7. a mě utíkali minuty jako hodiny. Naštěstí jsem se dočkala. Už jsem stanula před branami Danarosu, rozloučila se s rodiči a přivítala se starými známými z víkendovém.
Večer jsme se dozvěděli, proč nás opět král Dilagar povolal na Danaros. Před čtyřmi lety jsme otevřeli tajemnou skříňku s démonem a letos bychom měli dokonat to, o co se už 4 roky snažíme – dostat démona tam, kam patří – do truhly a na dno jezera Smutku. Čekaly nás dobrodružství, ale i nesnáze, protože naši nepřátelé skřeti se nám samozřejmě snažili naše konání překazit. Každý den jsme nasazovali životy na Ramáru, údolí u Dvou bratří i jinde a všudypřítomní skřeti pobíjeli naše přátele. Avšak vrchol jejich troufalosti byl, že téměř každou noc útočili na naše těžce vybudovaná předhradí, to byly budovy, které jsme stavěli za materiál, na který jsme si museli vydělat snahou a našimi úspěchy a odměnu jsme získávali v podobě vozů stříbra.
Později se ke skřetům přidali i „lovci duší“, kteří mohli nám, obyvatelům Danarosu, vysát duši. Byly to další výplody zla, které se nezadržitelně blížilo. My však, pod vedením pana Šmaka a pana Hirotara, vždy jejich útoky odrazili. Naše každodenní snažení nebylo marné, protože jsme nacházeli tajemné kruhy, které pasovaly na oltář ukrytý v podzemí Taláru. Doufali jsme, že nás dovedou ke klíči, jak démona zastavit. Pro kruhy jsme se vydávali k trpaslíkům, elfům a nacházeli jsme je v různých koutech Dragonie.
Nakonec nastal námi očekávaný den posledního soudu. Našli jsme tajemný kotouč na kterém bylo skrytým písmem, jenž jde přečíst jen kouzelným fialovým světlem, napsáno, kdo nám ony kruhy zanechává a jak démona zničit. Zanechávala nám je Arcia, napůl žena, napůl drak. Démona jsme měli zahnat tak, že jsme, podle „návodů“ na tajemných kruzích, udělali na magickém místě čarovný kruh. Ingredience na vytvoření kruhu jsme nacházeli spolu s tajemnými kruhy a svým důvtipem je našli téměř vždy Distérové. Kruh jsme vytvořili, nyní nás však čekal daleko těžší úkol. Udobřit si krále, kterého jsme si rozhněvali, protože jen on, chrabrý muž modré krve, mohl démona na pár okamžiků nalákat do námi vytvořeného čarovného kruhu. Osudnou noc zaútočili skřeti a mi je, jako obvykle, ale ještě s větší bojovností, odrazili. Najednou se zjevil démon, pohrozil a vyhrožoval nám, ale mi Danarové se ho nikdy nezalekli a ani nezaleknem. Pak se zjevila Arcia a králi pomohla se zahnáním démona. Povedlo se a Danaros zaplavila nepředstavitelná euforie a radost.
Druhý den se slavilo a za tmy se šlo k Jezeru Smutku. Pan Trival na voru odvezl truhlu s démonem a vhodil ji do jezera. Doufáme, že už nikdy nebude otevřena. Všichni bychom si přáli, aby nás zlo nikdy nenavštívilo, ale zlo bohužel asi nikdy úplně zničit nepůjde.
Další den byl den odjezdu a když pro nás přijeli rodiče, loučili se někteří s úsměvem, ale většina z nás se slzami v očích. Návrat do reality, civilizace, bez přátel a všeho, co jsme zde prožili byl těžký. Tak se alespoň můžu těšit na první výkendovku. Snad bude Dragonie už navždy poklidná a nikdy se nedostane do spárů zla.