Zimní krajina
Zvuk motoru mě vrátil zpět do reality. Již jsem vnímala,že sedím v autě,ale nedokázala jsem se soustředit na ubíhající okolí: stromy,domy, další auta, lidé,louky,pole… Moje myšlenky se vraceli k prožitému víkendu na Šelmberku a dokonce jsem pominula to hlavní,jedu domů…
Konečně tu je další víkend, jenž prožiju v Dragonii. Už ve škole jsem na nic jiného nemyslela, ostatně jako vždy… (Pro úplnost, Dragonie je fiktivní říše z doby gotiky s jistými odlišnostmi, v níž téměř každý víkend žijeme. Každý z nás má jiné jméno,oděv,historii,zkrátka novou identitu.)
Je to nádherné sedět večer u krbu, dívat se do ohně a zapomenout na problémy doma,ve škole… Tady má člověk jiné priority,které mu dovolují byť jen na ten víkend "zapomenout na okolní svět". Stará se o řemesla,dostatek vody do kuchyně,o město Danar,jež třeba právě obléhají skřeti…
Avšak tentokrát přivezl král běžky,sám je nazval "kouzelnými prkýnky". Začalo dobrodružství, jež prožíval každý úplně jinak. Někomu stačilo pouhé nazutí "kouzelných prkýnek" a jiným pohled na zasněženou krajinu.
Vydali jsme se na cestu. Udělala jsem první pohyb a z nebe se snesla sněhová vločka,donutila mě zastavit,vlastně jsem ani nevyjela. Připadala mi jako bílá hvězdička hledající místo dopadu. Nalezla ho na mé dlani,jejíž teplo bylo silnější než-li ona. Cítila jsem jak bojuje, jak se snaží, ale marně. Roztála jako čokoládka na jazyku a mě jí bylo líto.
Sjeli jsme příjezdovou cestu a část silnice,samozřejmě z kopce. To si nedokážete ani představit kolik neohlášených přistání se tu konalo. Než-li se všichni sesbírali a opět nastartovali své tempo,měla jsem chvilku času,vyšlapala jsem na kopec přes který jsme měli jet a rozhlédla jsem se kolem sebe. Zdálo se mi to neuvěřitelné, stála jsem sice pod lesem, ale můj zrak upoutala nekonečná záře diamantů, kterých někdo nešetřil a všude je rozsypal, byly jeden vedle druhého,na sobě,pod sebou a byly v nespočetných vrstvách. Tohle bohatství patří všem, ale tehdy bylo jen moje.
Cesta pokračovala lesem. Už zde nebyly diamanty odrážející třpyt slunečních paprsků, nýbrž bílé huňaté peřiny,jimiž se přikryly lesní obrové,ale i trpaslíci. Jejich zelené oblečení nebylo skoro vidět a i ti nejsilnější se prohýbali pod tíhou těchto přikrývek. Poslední zastávkou nám byli Východní pastviny,na nichž jsme se zdrželi nejdéle. Král nám totiž ukazoval Rankor, Kandorskou pláň a Kandorský močál. Tyto místa jsme sice znali z map, jenomže vidět je v živém obraze znamenalo pro každého něco tajuplného, vždyť se jedná o neprobádané končiny Dragonie. Stačil pohled a uvědomila jsem si,jak jsem byla sobecká! Tohle bohatství mi nepatřilo,ani pro tu chvíli,vždycky patřilo a bude patřit všem. Rankor, les, jenž připomínal spíše horu s bílým kulichem,mi rostl téměř před očima. I když byl schovaný pod sněžnou čepicí,jeho magická síla živila i Kandorskou pláň. I ona byla poseta sněžnými kamínky,vysoké ceny. Oslepeni jejich září jsme se vydali po Staré cestě Portolánu zpět na Danar.
Když jsme přejížděli přes jednoho z Bratrů, utíkaly pod náma vlnky potoka,ústícího do jezera Smutku. Jejich běh byl tak rychlý, že předehnal mráz a nepodlehl ledu.
Tento víkend to byla jediná výprava, již jsme na Danaru podnikly. Ten kdo si tuto cestu chtěl ještě připomenout,pouze otevřel okno a naskytla se mu opět podívaná na zasněženou krajinu. Byla jsem to právě já kdo se rozehříval a zároveň mrznul u otevřeného okna. Unaveni jsme podlehli spánku.
Druhý den nastala nejhorší část,odjezd domů…